Senzomotorika

Senzomotorika (z lat. sensus, smysl a motor, jsem pohybován) znamená souhru smyslových orgánů, respektive jejich vjemů, a tělesného pohybu u živých organismů.

Smyslové a pohybové orgány obvykle pracují v těsné vzájemné koordinaci: smyslový vjem může být podnětem k pohybu, pohyb bývá řízen na základě smyslových vjemů a člověk jej zpětně vnímá a je nucen jej vyhodnotit vědomě nebo reflexně (nevědomě). O senzomotorice se mluví tam, kde toto propojení může probíhat bez účasti vědomí – například při reflexních a naučených pohybech (stoj, chůze, běh).

Pro člověka, který se běžně pohybuje po dvou, má velký význam už samo udržování polohy a rovnováhy, které kromě vnitřního ucha a očí zajišťují vjemy z plosek nohou, hlezen, kyčlí a krátkých šíjových svalů. Přitom i sezení a stání je u člověka výsledek poměrně dlouhého pohybového učení.

Při špatném držení těla a nezdravém způsobu života se některé svaly trvale a přitom nevědomky přetěžují, takže člověk pak trpí různými bolestmi zad, hlavy či dolních končetin. Potíže tohoto druhu se dají léčit pohybovou terapií, například senzomotorickou stimulací, při níž si organismus vytváří lepší souhru mezi vjemy a pohyby.

Metodikou lze ovlivnit nejen svalovou nerovnováhu při špatném držení těla, ale právě i základní pohybové stereotypy jako je stoj a chůze. Navíc je indikována po nejrůznějších poúrazových stavech, zejm. při nestabilitě vazů kolen nebo kotníků, u ploché nohy, nebo při diabetické polyneuropatii (komplikace diabetu II. typu).

Pro senzomotorický přístup je typické využítí různých stimulačních pomůcek (např. míčků s bodlinami – tzv. „ježci“) a balančních ploch (např. kruhové úseče nebo BOSU), což celou terapie příjemně zpestřuje.